Shounen-ai a J-rock

Sedím nespokojeně v autě, těch dvou debilů. Proč jsem je jen zachránil? Vážně netuším. Tyf s Kirem se se mnou rozloučili, že ještě musí za kámošem, takže se už asi před jejich dovolenou neuvidíme. Bude mi smutno, ale jsem rád, že jsi konečně odpočinou. Tu dovolenou jsme si museli pracně vydupad u manažera a než nám ji povolil tak nás taky dobře sedřel z kůže. Podívám se vedle se na Billa a snažím se, ať si toho nevšimne. Doufám, že se mu nic nestalo, když ho přepadli na ulici, ale vypadá to, že ne. Oddechnu si.
„V jaké kapele hraješ?“zeptá mě se zničeho nic Tom a já se na něho nechápavě otočím. „No říkal jsi, že jsi taky kytarista.“usměje se do zpětného zrcádka.
„Jo, Cinema Bizarre, nejsme moc slavní tady v Německu.“pokrčím rameny, ale to asi nebyl dobrý nápad. Ušklíbnu se, když mě zabolí rameno a skoro ihned se na mě otočí Bill, jestly jsem v pořádku.
„Jo jo, nic mi není, tak se na mě laskavě tak nelep.“zamračím se na něho.
„Vždyť se na tebe nelepím.“ohradí se Bill.
„Jo a co ta tvoje ruka?“zeptám se.
„Co by s ní bylo?“nechápevě odvětí Bill.
„No kde ji máš?“pobídnu ho.
„No mám ji položenou na stehně.“pokrčí rameny.
„A na čím stehně?“napovím mu.
„No na tvojem, ještě řekni, že ti to vadí.“prohnětne mi stehno.
„Billeeeeee. Sakra, přestaň.“zařvu.
„Proč?“zeptá se a ruku mi posouvá víš. „Nelíbí se ti to snad?“
„O to nejde, ale...“začnu si hledat výmluvu.
„Nech si to na doma bráško, já z toho chci taky něco mít.“řekne mu Tom. Bill neochotně stáhne ruku a tváří se u toho jako dítě, kterému jste sebrali nejoblíbenější hračku. No super.
„Kdy už tam budeme?“zeptám se Toma.
„Kdyby tě Bill tak nerozptyloval tak by sis všiml, že už jsme na místě.“řekne mi Tom a odbočí z hlavní cesty někam do lesa. Počkat do lesa mi už nejsme v Berlíně? Za chvíly se pře námi objeví obrovská brána, která se sama otevře a mi projedeme dovnitř.
„Bydlíme většinu času tady, když nemáme zrovna koncerty.“vysvětlí mi Bill. „Nikdo kromě manažera a hospodyně, která tu bydlí, o tom neví. No teď to tedy víš i ty.“usměje se.
„Proč?“zeptám se.
„Antifanoušci, klid, mír, můžem si tu dělat co chcem.“pokrčí Bill rameny. Za chvíli dojede před dům. Tedy pokud se to domen dá ještě nazvat. Jedná se o nádhernou vilu, která se svými vežičkami vypadá spíše jako malý zámeček.
„Pěkný že?“usměje se na mě Bill.
„Nádherný.“odpovím mu aniž bych spusti oči z té překrásné stavby.
„No tak si vystup a pojď se podívat jak vypadá uvnitř.“navrhne mi Tom, který mezitím stihl vystoupi a otevřít dveře po mojí pravé straně. Vážně mě te dům úplně uchvátil, protože jsem si ani neuvědomil, že otevřel dveře. Odepnu si pás a vylezu za nám.Je tu krásně i ta příroda. Připadá mi, že jsme se z Berlína přesunuli přímo do jinného vesmíru.
„Tak už pojď dovnitř zlatíčko.“zavolá ne mě Bill ode dveří.
„No jo však už jdu. Tak se hned nezblázni čahoune.“vypláznu na něj jazyk.

Jsem utahaný jak kotě. Ti magoři jsou teda fakt postrach. Ať jsem se jim sanžil od mého příjezdu vyhýbat co nejvíc, tak jsem je potkával na každém kroku. Začínám je podezřívat, že na mě dali GPSku. Zabočím za roh chodby, když ucítím náraz a k zemi mě přišpedlí krásný bílí husky.
„Ale fuj Bruno, on není tvoje hračka, ale moje a Tomova.“uslyším za sebou hlas Billa. Super už zase mě našel.
„Nejsem ničí hračka.“zakloním hlavu a zamračím se. V ten moment mi Bruno olízne obličej, takže můj pokus o zamračení bohužel nevyjde tak jak by měl.
„Když myslíš.“pokrčí Bill rameny a snaží se ze mě Bruna stáhnout.
„Nemyslím. Vím.“odseknu mu a posadím se. Bruno si ihned posadí vedle mě.
„No tak dobře.“vzdá se nakonec Bill. „Jen jsem ti přišel říct, že je dole večeře.“
„Jo dík.“usměju se.
„Aaaachhh vidíš, že to jde lásko.“roztopí se Bill. Nechápavě se na něho podívám.
„Tvůj úsměv.“řekne mi. „Tak krásný úsměv, že by pro něho padly všichni andělé.“ Protočím oči v sloup.
„Přetaň žvanit nesmysli a raději mi pomož na nohy, jo?“zařvu na něj,vážně už jich mám dost a to tu sem ani ne pulku dne.