Shounen-ai a J-rock

„CO ON TADY PROBOHA DĚLÁ?“

            Oněměle pozoruji muže před sebou a stále nemůžu uvěřit svým očím. Znovu si promnu oči v očekávání, že když je opět otevřu, probudím se z příšerného snu. O tom si ale můžu jenom nechat zdát, protože přede mnou opravdu stojí Yukio z masa a kostí.  

            Yukio setrvává ve stejné pozici a nejistě ale s odhodláním bojovníka mně opětuje pohled. Po chvíli zírání na sebe se konečně donutím položit otázku, která mě pálí na jazyku od chvíle, kdy jsem ho spatřil stát uprostřed mé kuchyně, ale z úst mi vyjde pouze tichý skřípot. Yukio mě nadále zarputile pozoruje v očekávání nějaké reakce. Řekl bych, že čekal spousty ječení a pravděpodobně i násilí soudě jeho ostražitého postoje.  

            Zanedlouho si ale uvědomí, že ho nehodlám vyhnat z bytu, neboť jeho napjatý výraz nepatrně zjihne a promluví.

„Sedni si, udělám ti snídani,“ otočí se zpět ke kuchyňské lince. Já na něj zůstanu dále bez přestání zírat, ale tentokrát se mé oči vpíjí nepřetržitě do jeho zad.

            Jeho hlas zní i po tolika letech stejně. Jeho hlas – naposled jsem ho slyšel a viděl v parku, kde mi oznámil společně s mojí holkou, že spolu celý poslední ročník spávali a že se milují. Byla to jedna z nejhorších věcí, které se mi za celý život stala. V minulosti jsem jeho osobu hluboce postrádal, ale časem jsem se s jeho nepřítomností smířil a zůstala mi na něj jen vzpomínka. Nepříjemná vzpomínka.

            To je všechno co mi po tolika letech řekne – “sedni si, udělám ti snídani“? Po tom co mi udělal? Po tom, kdy rok spával s mojí holkou a nakonec oba zmizeli jako pára nad hrncem? Když mi bylo v parku oznámeno, že spí s mojí holkou za zády celý rok, jsem nebyl schopný ani slova. Pak ale najednou ze dne na den společně zmizeli a já jsem tedy nikdy nedostal příležitost vyříkat si to s nimi. Nejspíš právě proto, jsem si milionkrát v hlavě přehrával různé scény typu, jak jim vpálím do obličeje moji nenávist k nim. Mé představy byly občas i divočejší a poletovali v nich dokonce i pěsti.                                                                                                                                Místo toho teď ale stojím jak tvrdé Y a mlčím. Jistě, že si vzpomínám na tu bolest, kterou mi tehdejší zradou uštědřil – byl to přeci můj nejlepší přítel. Ale i když si vzpomínám, tak teď ji už necítím. Možná je to tím, kolik uplynulo času nebo možná, že v porovnání s ránou od Daisukeho, se mi zdá tato příhoda, jako vybledlá vzpomínka. Je možné, že jednou vybledne i bolestivá vzpomínka na Daisukeho? Přál bych si, aby to byla pravda. Při této myšlence mi neúmyslně z úst unikne zahořklý smích.

            Yukio se na mě nejistě otočí a pátravě se na mě zadívá.  Když postřehne, že se stále nemám k řeči, otočí se zpět k pultu a pokračuje dále ve vybalovaní nákupu. Tak už vím, co bylo to tajemné šustění, které mě probudilo. Je pravda, že v bytě nemám prakticky žádné jídlo, neboť se stravuji výhradně venku. Ale kdy stihl nakoupit? A jak se dostal do mého bytu?

            Líně se došourám ke kuchyňskému stolu, posadím se čelem ke kuchyňské lince, přičemž ani na vteřinu z něj nespustím oči.

„To normálně děláš? Myslím, že se vkradeš do cizího bytu s nákupem a chystáš snídaně?“ Za ty léta jsem v hlavě střádal tisíce otázek, na které jsem chtěl znát odpověď. Místo toho se ale zeptám na takovou pitominu.

            I když se to snaží zakrýt odhodlaným pokračováním ve vybalování nákupu, neunikne mi jeho chvilková ztuhlost po vyslovení mé otázky. Jako kdyby se na vteřinu zasekl v čase.

„Nevkradl jsem se, byl jsem dobrovolně vpuštěn,“ konverzuje se mnou otočen zády ke mně.

            Nestěžuji si, je mnohem jednodušší, když mu nemusím čelit. Ale i tak ve vzduchu visí znatelné napětí.  Na židli se neustále kroutím a tuším, že Yukio obvykle také netráví nad vybalováním nákupu celý den.

„To by mě zajímalo, kdo tě mohl vpustit do bytu, když já jsem to určitě nebyl a to jsem jediný obyvatel tohoto bytu!“ Svraštím naštvaně obočí k sobě. I když mi nevidí do obličeje, tak si dám na tónu dostatečně záležet, aby vyzněl nepřátelsky.

„Hayate mě pustila.“ Začne odnášet věci do ledničky, ale dá si pořádného majzla, aby se naše oči nestřetly.

            Hayate? Počkat včera večer jsem pil přece v baru s Hayate... takže ho musela potkat, když mě táhla domů. Do prdele!

„Ufff,“ nevěřícně povzdychnu. V takovém stavu jsem si opravdu nepřál, aby mě po tolika letech potkal.                                                                                                                         

„Ano, vypadal jsi...“ při těchto slovech se ke mně otočí, vyhledá mé oči a dokončí větu: „...příšerně. A to nemluvím ani o tom, jak si neuvěřitelně pohublý? Jíš ty vůbec? Proč se vůbec ptám, že? Sám jsem zjistil, že v ledničce nemáš vůbec nic!“ Pokračuje směle dál v kárání.

            Jako by mezi námi neviselo spousty nevyjasněných záležitostí a neuběhla žádná pětiletá absence jakéhokoliv kontaktu mezi námi. Jako kdyby přede mnou stál můj nejlepší přítel Yukio a řekli jsme si ahoj teprve včera. Ale naneštěstí to není starý Yukio a spousty let uběhlo od našeho posledního setkání. Svědčí o tom i pár malých vrásek, které se objevily kolem jeho oříškových očí a úzkých rtů. Ale jediná výrazná změna, kterou jsem zaznamenal, je jeho účes. V mládí míval vlasy až po ramena. Místo toho měl teď kraťulinký sestřih. A také samozřejmě vyrostl. Nemyslím do výšky, ale už to není kluk, je to chlap. Za ty léta dospěl - zestárl. Zajímalo by mě, jak vypadám v jeho očích já po pěti letech. Neviděl jsem ho celých pět let. Pět let! A teď po tolika letech má kuráž kázat, jak vypadám hrozně? Nemá na to právo!

„Kde jsi byl celých pět let, když teď máš odvahu mi kázat, jak vypadám? Vypařil ses ze dne na den s mojí přítelkyní!!!“ Vyhoupnu se rozčílením ze židle a neúmyslně zvýším hlas. Měl jsem v úmyslu si hrát na nezainteresovaného, aby nepoznal, jak moc mě to tehdy ranilo. Ale není to lehké, jak se zdá. Výčitky se mi sami řinuly z úst.

„Sakra byl jsi můj nejlepší přítel! Věřil jsem ti! Nikdy v životě by mě nenapadlo, že bys byl schopný něčeho takového. Já jsem ti věřil.“ Při těchto slovech si neodpustím vyčítavý pohled.

„Promiň,“ hlesne omluvně.

„Promiň? Promiň! To je všechno co mi po tolika letech řekneš? Jestli je to všechno, tak hned teď můžeš vypadnout z mého bytu! Běž, vypadni! A už se nikdy nevracej!“ Sotva popadám dech, jak jsem v důsledku rozčílení zapomněl pravidelně dýchat.

            Stále mi kajícně hledí do očí, ale na místo toho, aby se odebral ke dveří zamíří zpět k pultu. Nevěřícně na něj zůstanu zírat.

„Ty jsi mě neslyšel?“ Dodám trochu klidněji, ale stále naštvaně.

„Slyšel,“ pokračuje dál ve své činnosti jako bych ho před chvíli nevykázal z bytu. „Můžeš na mě ječet, nadávat mně, proklínat jak chceš. Směle do toho,“ otočí se na mě zpět a já spatřím nefalšovaně smutný a kajícný výraz.

            Znal jsem ho od malička do jeho devatenácti let, trávili jsme spolu veškerý volný čas a jeho mimika ve tváři je na chlup stejná, jako před pěti lety. Některé věci se asi nikdy nezmění. Nějakým záhadným způsobem, to utišilo můj hněv.

„Jsem na to připravený a plně si to zasloužím. Dokonce jsem byl šokovaný, když ses mě nepokusil vyhodit z bytu v okamžiku, kdy jsi mě spatřil. Ale i přesto neodejdu. “ Dodá odhodlaně.

„Jediná tvá možnost na vyhnání mě z bytu je zavolání policie.“

            Tím, že to myslí naprosto vážně, mě utvrdí jeho nebojácný výraz. Vypadá dokonce připraven i na fyzickou sílu. Jak kdybych byl něčeho takové schopen po včerejším večírku. V té chvíli mi jeho postoj a výraz přijde neuvěřitelně zábavný a chtě, nechtě jsem se musel rozesmát.

            Jeho výraz také ztratí trochu na své ostražitosti a vřele se usměje.

„A navíc jsem slíbil, že se o tebe postarám.“

„Komu jsi to slíbil?“ Vyjeknu ostražitě.

„Hayate přece,“ odpoví zmateně.

            Komu jinému by to taky slíbil? Asi jsem paranoidní, ale první jméno, které mi v hlavě prolétlo bylo - Daiseke. Toužím po tom, aby Daisuke i nadále měl o mě starost. Bože jsem takový hlupák.

„Ale i kdybych jí to neslíbil, tak bych tu zůstal,“ dodá vzápětí.

            Proberu se ze svého zadumání, a spatřím ustaraného Yukia. Hayate i Riouchi mě upozorňovali na mé náhlé kolísání nálad, ale nejde to ovlivnit. Při vzpomínce na Daisukeho se neumím natolik ovládnout, abych zabránil vyjitím na povrch emocím.

„To není tvoje chyba,“ snažím se uvést věci na pravou míru.

            Takže Hayate ho ke mně pustila. Ale jak mohla pozvat cizího chlapa vůbec ke mně do bytu? Doufám, že mu neřekla nic o Daisuke...

„Kolik ti toho vlastně Hayate řekla?“ Snažím se znít nenápadně.

            Ale Yukio evidentně neunikne nucený přechod rozhovoru jinam.

„Nic. Jen že procházíš těžkým rozchodem.“

            V jeho obličeji pátrám po náznaku lži, ale naštěstí nic neobjevím.

„To je pravda. Tak se nediv mému občasnému znatelnému změny nálad,“ dokonce se mi podaří na konci vykouzlit upřímný úsměv. Proč mu vůbec něco vysvětluji?

            Přikývne na souhlas, ale poznám, že jeho zvědavost sahá mnohem dál. I když nevysloví jedinou otázku.

            Usadím se zpět ke stolu a Yukio se vrátí ke své práci.

„Co bys chtěl na snídani?“

„Nemám hlad,“ kvůli jeho přítomnosti jsem naprosto vytěsnil z hlavy mou nevolnost a obrovského sušáka, který mě zužuje.

            Nesouhlasně se na mě otočí.

„Možná žízeň.“ Dodám neochotně.

„Uvařím ti čaj, ten je na opilecký žaludek nejlepší,“ a začne otevírat všechny skříňky za honbou hrnku a čaje.

            Po chvíli mě ho začne být překvapivě líto a nasměruji ho k jeho hledanému pokladu. Opravdu se za ty léta moc nezměnil. Jeho silueta je i za ty roky pořád stejná. Není to vyloženě lev salónů, ale řekl bych, že má v sobě jisté kouzlo. Alespoň na střední neměl nouzi o přítelkyně. Zajímalo by mě, jestli je stále s ní – s Tohru. S mou bývalou přítelkyní, kterou mi přebral. A to jsme byli všichni tři nejlepší kamarádi. Začal jsem s Tohru chodit na střední, nemůžu si pomoct, ale přijde mi to jako velmi vzdálená minulost.

„A co Tohru? Jste stále spolu?“ Při zmínce jejího jména ucítím hořkost na jazyku. V té době jsem si plánoval, že si ji vezmu, založíme spolu rodinu a budeme spolu žít šťastně až do konce života. Jistěže to byly naivní puberťácké plány, ale v té době jsem tomu opravdu věřil. Ale mé plány se nikdy nesplnily. Už tehdy jsem se měl poučit. Mohl jsem si uštědřit spousty bolesti s Daisuke.

„Ne, nejsme spolu. Vlastně jsme se rozešli rok po našem odjezdu.“

            Na jednu stranu mnou projelo uspokojivý pocit, že spolu nevydrželi, ale na druhou stranu...

„To jste mě oba podvedli, kvůli tomu, abyste se za rok rozešli?“ Opět jsem nedokázal své emoce udržet na uzdě a stále ukazuji, jak tehdejší zrada mně hluboce poznamenala. Uběhlo sice už x let a není to tedy čerstvá rána, ale nezapomněl jsem a hlavně neodpustil.

     Yukio uchopí konvici, která právě hlasitým lupnutím ohlásí ohřátou vodu a zaleje naše hrníčky. Vše pečlivě vrátí na své místo a jeden hrnek postaví přede mně a druhý naproti mému místu, kde se usadí. Do ruky uchopí lžíci a zamyšleně s ní začne kroužit po celém hrníčku.

„Omlouvám se,“ dostane ze sebe na konec.

„Jo to už jsem slyšel,“ neodpustím si uštěpačný tón.

            Ignoruje můj nepřátelský tón a nadále oči ubírá k hrníčku.

„Pomůže, když řeknu, že neuběhl jediný den, abych toho nelitoval?“ Vzhlédne ke mně tázavě.

            Chtěl bych mu odpustit, je, teda byl to můj nejlepší přítel, ale...

„Já nevím,“ odpovím pravdivě a také začnu bezcílně kroužit lžičkou v čaji.

„Víš. Já sám nevím, co nás tehdy napadlo. Byli jsme mladí a mělo to v sobě určitý druh dobrodružství, když jsme náš vztah udržovali za tvými zády.“

„Jsem rád, že jsem posloužil jako erotický simulátor ve vašem vztahu,“ prohodím mezi jeho vyprávěním.

            Mé jízlivé poznámku přejde bez povšimnutí a pokračuje směle dál.

„Po našem odjezdu jsme cestovali a trávili veškerý svůj čas spolu. A tehdy se začalo vše pomalu hroutit. Po roce jsme se každý vydal svou cestou.“

„Aha.“ Žádná lepší odpověď mě nenapadne.

„Opravdu se omlouvám.“

„Znovu se opakuješ,“ připomenu mu.

„Nevím, jestli můžeme navázat na naše staré přátelství, ale moc bych si to přál,“ vzhlédne ke mně.

„To já taky, ale nemyslím, že to bude možné,“ sklopím oči před jeho zraněným výrazem.

            To já jsem ten, kterému bylo ublíženo. Ne, ty!!! Můj jediný problém, či možná přednost je, že nikdy nevydržím dlouho trucovat a velmi rychle odpouštím. Proto se neudržím a prostě musím říct:

„Ale můžeme začít od začátku. Po pravdě by se mi teď asi kamarád hodil,“ dodám zamyšleně.

            Nemůžu ho vyhodit z bytu a zavřít za ním dveře. Nedokážu to.

            Vděčně se usměje a prohlásí: „Nachystám ti něco na snídani a ty se běž mezitím osprchovat. Ehm, myslím, že to potřebuješ,“ naškrobí nos, jako bych zapáchal na sto honů.

„Fajn,“ odpovím rádoby uraženě a jsem rád, že nás oba vysvobodil z této už dost prazvláštní situace.

            Sprcha mi neuvěřitelně prospěla, neboť mi pomohla smýt všechny nepříjemné alkoholové výpary z mého těla. Navíc čas strávený ve sprše mi trochu napomohl utřídit si myšlenky o překvapivém navrácení starého přítele. No přítele, nevím, zda ho můžu i nadále nazývat přítelem. Ale jeho přítomnost mi alespoň zaměstnává mozek a nemusím neustále přemýšlet nad Daisuke, což se cení. I tak mám z toho ale smíšené pocity.

            Po dokončení mého očistce jsem se rovnou převlekl do pyžama a se smíšenými pocity jsem se vracel zpět za Yukio. Na stole byly připraveny dvě porce bohaté snídaně a Yukio seděl uvelebený na gauči a přepínal těch pár programů, které vlastním pořád dokola. Když mě konečně zaregistroval, přestane se bavit mačkání ovladače a se zájmem se zaměří na mé oblečení.

„To máš na sobě pyžamo,“ zeptá se nevěřícně. „Vždyť jsou čtyři hodiny odpoledne!“

„Nemám v úmyslu jít dnes už ven, tak proč bych nemohl být v pyžamu?“ Začnu se automaticky bránit.

            Yukio jen nechápavě pokrčí rameny a odkáže mě posadit ke stolu.

            Jídlo jsme snědli oba v poklidu, i když by se dalo říct, že polovinu jídla jsem byl donucen sníst násilím. To asi trochu přeháním, ale Yukio mi oznámil, že se mnou u stolu bude klidně sedět i do rána než do sebe všechno naházím. Bylo mi hloupé hrát se na uraženého, když si dal s jídlem takovou práci, proto jsem vše poslušně spořádal. Potom jsme se společně usadili na gauč k televizi a nastalo neuvěřitelně trapné mlčení. Člověk by řekl, že když se nevidíte s přítelem přes pět let, budete se překřikovat navzájem o slovo, který dřív povypráví své zážitky za tu dobu. U nás to byl ale pravý opak. Měli jsme mezi sebou ještě spousty nedořešených kostlivců, které jsme si nevyříkali, plus ještě má nevůle mluvit o rozchodu, zapříčinila, že jsem se o zapředení nějakého rozhovoru ani nepokusil. Po hodině trapného mlčení a neskutečně nudného filmu jsem už to tíživé napětí nemohl snést.

„Yukio.“ Oslovím ho co nejvlídněji.

„Hm?“ Otočí se mým směrem, jako by po celou dobu ani nevnímal mou existenci. Při tak nudném filmu, pochybuju, že je to možné.

„Moc ti děkuji za jídlo a jsem opravdu vděčný za tvou společnost, ale nemusíš se mnou trávit celý den. Jistě máš mnoho zajímavějších koníčku a povinností na starost,“ své tvrzení podpořím nahraným úsměvem, abych ho dostatečně přesvědčil o jeho zbytečné přítomnosti.

„Nemám nic lepšího na práci,“ odsekne mi a znovu upře zrak na obrazovku.

            To si snad ze mě dělá srandu!

„Míníš snad se mnou zůstat celý den jako nějaká chůva?“

„Nejsem tvoje chůva a ano, míním u tebe zůstat. Stejně nemám nic lepšího na práci, takže jsem rád, že můžu trávit čas se svým starým přítelem. Tobě to snad vadí?“ Podívá se na mě nevinně s trochou ublíženého výrazu.

„Nehraješ fér,“ odseknu naštvaně.

„Já vím,“ usměje se vítězoslavně.

            Naštvaně se zavrtím a nohy si rozvalím na pohovku. Udržuji ale dostatečnou vzdálenost, aby nehrozil kontakt s Yukio.

„A jak ses sem vůbec dostal? Jasně do mého bytu tě pustila Hayate ale jak je možné, že ses objevil zpět v zemi, když naposled jsem slyšel, že jsi někde v cizině.“

„Nedávno jsem se vrátil.“ Dál se zájmem sleduje televizi a mě pramalou pozornost.

„Yukio!“ Zvýším znatelně hlas, čímž si konečně vydobudu zpět jeho pozornost.

            I v minulosti, když se Yukio do něčeho zažral, mě dokázal naprosto ignorovat, což mě vždy dokázalo neuvěřitelně dopálit. Další věc, která zůstala při starém – bohužel.

„Ano?“ Vypne zvuk na televizi a s úsměvem se na mě otočí.

„Mluvil jsi na mě Taki?“

            Při slově “Taki“ se zadrhne a odvrátí pohled. Tak mě oslovuje jenom on, teda oslovoval. Sám si tu přezdívku vymyslel a jako jediný ji používal. Ale to už je hodně dávno.

„Kdy ses vrátil? A jak ses ocitl zrovna kousek od mého bytu? Kde vůbec bydlíš?“ Ignoruji osobní oslovení, které ve mně vyvolalo spousty nechtěných vzpomínek na naše dětství.

            Na tváři se mu pomalu vykouzlí úsměv, který se vůbec neobtěžuje zakrýt.

„Čím jsem tě tak pobavil?“ Zvědavě si Yukia prohlédnu. Má zvědavost a Yukio nečekaný úsměv odsune na druhou kolej mé odměřené chování, na kterém si dávám úmyslně záležet, protože si stále nejsem opravdu jistý, zda můžeme být znovu přátelé.

„Ničím. Jen jsem rád, že se mnou přeci jen mluvíš a ukazuješ nějaký zájem.“ Odpoví spokojeně.

            Než mě napadne nějaká chytrá uštěpačná poznámka ve smyslu, že je mně úplně ukradený, se chytí slova a začne mi popisovat důvod jeho překvapivé znovuobjevení.

„Před rokem mi umřela babička. Vrátil jsem se na její pohřeb, a když už jsem byl doma, uvědomil jsem si, jak moc mi tu všechno chybí. Když jsem odjel zpět do ciziny, věděl jsem okamžitě, že se chci vrátit domů. Většinu času jsem přebýval v Anglii jako brigádník, takže pro mě nebyl žádný problém sbalit si svých pět švestek a vrátit se zpět. Chvíli jsem žil u svých rodičů ale to nebylo zrovna pravé ořechové. V Anglii jsem se naučil výborně mluvit anglicky, takže jsem hledal práci, kde by se má znalost dala využít. A náhodou jsem našel tady ve městě firmu, která hledala zaměstnance, který by dokázal ovládat výborně jak angličtinu, tak náš rodný jazyk. A měl jsem prostě to štěstí, že jsem tu práci dostal.“

„Máma mi říkala, že ti umřela babička.“ Pamatuji si, když mi mamka volala, abych přijel domů na pohřeb Yukio babičky, ale v tu dobu jsem byl s Daisuke a nechtělo se mi jezdit zpět domů, když cestování zabere několik hodin. Ještě k tomu jsem jeho babičku sotva znal, takže mně nepřišlo nutné zúčastnit se pohřbu. „Je mi to líto.“

„Díky, mluvil jsem s tvou mámou na pohřbu.“

„Ona s tebou mluvila na pohřbu? Proč mi neřekla, že ses vrátil zpět?“

„Podle toho, co mi říkala, to nejspíš nebude její chyba,“ hodí po mně vyčítavým pohledem.

„Cože? Co tím jako myslíš?“ Vyjeknu naštvaně.

„Nemyslím tím nic špatného. Jen se zmínila, že jste v poslední době ztratili kontakt. Když jsem se vrátil zpět z Anglie a bydlel u rodičů, občas jsem ji potkal v obchodě nebo na vesnici a podle toho, co říkala, se vaše komunikace, ještě zhoršila. Nebo lépe řečeno z tvojí strany se ještě zhoršila.“

„Hmm.“ Vím, že jsem naši komunikaci poslední dobou hodně zanedbával. Nejprve jsem si užíval Daisukeho a nechtěl jsem se vzdát jediného víkendu být s ním. Potom přišel rozchod a to jsem ztratil veškerý zájem o jakýkoliv kontakt s ostatními. Zasraný Daisuke. Jakou měl asi tak svatební noc?  Proč se musí při každé prkotině vrátit mé myšlenky k němu? Nenávidím to!

„Takashi?“ Vrátí mě zpět Yukio hlas do reality.

„Jo, jo. Máš pravdu, budu myslet na to, abych se mámě častěji ozval, alespoň přes mobil. Máš pravdu.“ Vezmu si k srdci jeho výtku, protože má pravdu. Není fér, že jsem se na naše, tak vykašlal.

„Proč jsi domů přestal volat? Tvoje máma říkala, že jsi jí často dokonce ani nezvedl telefon.“

„To jsou teď z vás nejlepší kamarádi nebo co!“ Proč jsem jí přestal volat? Snadná odpověď – Daisuke. Proč jsem jí posléze nebyl schopný ani zvednout telefon? Protože jsem se od našeho rozchodu ocitl v neuvěřitelných sračkách, z kterých jsem se ještě nebyl schopný vyhrabat.

„Má o tebe jenom strach. Nediv se, když se jí ani neozveš. Tvoje máma určitě tuší, co se stalo mezi námi třemi v minulosti, ale i přesto si přeje, abychom jsme se znovu spřátelili. Bojí se o tebe.“

„Evidentně, co chci já, ale nikoho nezajímá!“ Vyskočím naštvaně z pohovky. „Pořád jen slyším, co chceš ty. Co chce máma. Ale vůbec nikoho nezajímá, co chci já!!! A vůbec, myslím, že už je čas, abys šel domů!“ Yukio ale bez hnutí dál sedí na sedačce, což mně ještě víc vytočí. „Čemu jsi nerozuměl na předchozí větě? Nechci tě tady! Chci, abys vypadl, a už se nemusíš obtěžovat vracet! Nebo mám ti to snad ještě vyhláskovat, abys to konečně pochopil, ty kompletní ignorante? Ale počkej, však tebe nikdy nezajímaly city ostatních jen ty tvoje vlastní, jinak bys nikdy nepřebral holku nejlepšímu kamarádovy!“

            Můj proslov měl přeci jenom úspěch, protože Yukio se nasupeně zvedne z pohovky a jde směrem ke dveřím.

„Víš ty co,“ otočí se ke mně zpět, „udělal jsem v minulosti chybu! Jednu jedinou! Omluvil jsem se ti, ani nevíš jak moc mi je to líto. Svou blbostí jsem ztratil nejlepšího přítele, kterého jsem, kdy měl a nebyl den, kdy bych si to nevyčítal. Je mi to líto, ale byl jsem teenager a vrátit čas zpět prostě neumím, i kdybych chtěl. Ale když mě chceš soudit, měl by ses taky podívat sám do zrcadla! Zkoušel jsi to vůbec v poslední době? Nejspíš ne, protože vypadáš příšerně. Vážíš sotva 30 kg s postelí, v ledničce nemáš ani kousek jídla, takže si živě dokážu představit tvé stravování, jediné čeho máš v bytě dostatek, jsou prázdné sklenky od piva a kopa špinavého prádla. Podle toho co mi Hayate, vykládala, tak nasáváš pravidelně každý víkend. Naštěstí se to ještě nedostalo do stádia, že bys pil i přes týden, jinak bys už neměl ani práci! A že nemáš čas ani ozvat se vlastní mámě, která se o tebe od malička starala a miluje tě, to myslíš, že je normální? Má o tebe takový strach, že i když ví, že se spolu nebavíme a vyvedl jsem ti něco hrozného, tak mě i přesto požádala, abych s tebou zkusil navázat kontakt. A proč to všechno? Kvůli tomu, že tě nějaká ženská odkopla? Jsi dospělý, to se v životě stává, tak se s tím vyrovnej do prdele! Chováš se jak nějaké malé rozmazlené děcko, kterému ukradli lízátko, a svůj vztek si vybíjíš na všech okolo tebe a utápíš v alkoholu!“

„A víš co to všechno asi tak zapříčinilo? Ty kreténe jeden blbej! Proč to tak špatně snáším?! Nevíš vůbec nic! Protože jsi mě opustil a zradil! Myslel jsem, že si můj nejlepší kamarád. Byl jsem šťastný, měl jsem Tohru a tebe, představoval jsem si budoucnost s Tohru plnou našich dětí. Byly to hloupé dospívající sny, já vím, ale i tak, jsi všechno zkazil!! Zradil jsi mě, oba dva jste mě zradili! A od té doby jsem nedokázal navázat nějaký vztah. Nedokázal jsem nikomu věřit. A když jsem se konečně zamiloval a znovu jsem zariskoval, protože jsem věřil v lásku, stalo se úplně to samé! Myslíš, že je to tak jednoduché? Myslíš, že mě to vůbec nebolí? Proč ses vůbec musel vracet zpět do mého života? Já se tě o to rozhodně neprosil!!!“

„Já moc se omlouvá...,“ nejistě ke mně přistoupí blíž a vztáhne ruku v konejšivém gestu. Automaticky se odtáhnu a krok ustoupí. Necítím se pohodlně v jeho blízkosti. „Nevěděl jsem, že jsi tak moc trpěl po našem odchodu.“

„Nevěděl? A co jsi čekal? V jednom dni jsem ztratil nejlepšího přítele a holku mého života. Teda to jsem si alespoň tehdy myslel,“ odfrknu si sarkasticky. „A přestaň se omlouvat! Nepotřebuji tvoji lítost a už mám plné zuby tvých dokola opakujících se omluv.“

„Takashi moc se omlou...,“ zasekne se uprostřed slova. „Ale prosím, věř mi, kdybych mohl, vrátil bych vše zpět, ale to bohužel nejde. Vím, že na mě máš vztek a to právem, ale prosím tě, mohl bys alespoň, zvážit variantu, že bys mi odpustil? Třeba kvůli starým dobrým časům? Vždyť jsme spolu vyrůstali, prakticky jsme spolu prožili celé dětství a dospívání.“

            Má odpověď je pouze nesouhlasné odfrknutí, které mluví za vše.

            Zklamaně se na mě podívá a začne mluvit pomalu, jako by hovořil k pětiletému dítěti: „Zítra se za tebou odpoledne stavím, popřemýšlej o všem, co jsem ti dnes řekl. Nemusí se z nás stát nejlepší přátelé, ale mohli bychom ze začátku se pokusit znovu spřátelit. Prosím Takashi, nezavrhuj naše přátelství.“ S těmito slovy se otočí a konečně za celý den udělá věc, kterou jsem si přál od okamžiku, kdy jsem ho dnes spatřil. A to, že konečně opustí můj byt.