Přátelství nebo láska? VII. konec
Tomoti na mě zůstane zírát, jako by nerozuměl jedinému slovu, které jsem právě řekl.
„Tomoti, co si o tom myslíš?“ zkusím ho vrátit do reality.
„Rio, já ,“ pokusí se vstát, ale rychle ho uchopím za ruku a tím mu odchod znemožním.
„Nechoď pryč Tomoti, prosím. Moc se omlouvám za všechno, odpusť mi, odpusť mi,“ zoufale začnu prosit a obejmu ho.
Nemám v úmyslu se vzdát bez boje. Celou dobu mi jen vláčně leží v náručí.
Zašeptám: „Tomoti, Tomoti, mám tě moc rád.“
Ruce mi pomalu ovine kolem krku a začne tiše vzlikat.
„Neděláš si ze mě srandu, že ne,“ zeptá se chvějícím hlasem.
Něžně se vyprostím z jeho sevření a podívám se mu do očí. Stále se tváří jako by nevěřil tomu, co se právě děje.
Je tak roztomilý, když nemá na tváři ten svůj neutrální výraz. Už to déle nevydržím, opět si ho přitáhnu k sobě a začnu ho líbat, mé ruce začnou klouzat po celém jeho těle.
„Rio,“ zavsténá a začne se odtahovat.
Na místo slov ho políbím ještě naléhavěji.
„Rio, pusť,“ tentokrát použije víc síly a odstrčí mě.
Prohlíží si mě zkoumavým pohledem. Z jeho výrazu nemůžu vyčíst na co právě myslí.
Znovu jsem na něho začal naléhat, proč se proboha neumím ovládat v jeho přítomnosti?
„Promiň Tomoti, udělal jsem to zase... Když v tvojí přítomnosti ztrácím veškerou sebekontrolu,“ sklopím oči k zemi.
„Rio,“ osloví mě. Bojím se k němu vzhlédnout. Bojím se, že mě odmítne.
„Rio,“ zvýší trochu hlas.
Nejistě k němu vzhlédnu, stále nemůžu vyčíst na co právě myslí. To mě tak rozčíluje!!! Bože, to ticho je už neúprosné.
„Tak něco řekni konečně!!“ rozčílím se.
Proč mě musí tak mučit? Pokud to chce ukončit, tak ať už to udělá. Nemusí mě mučit mlčením.
Stále mě jen upřeně pozoruje, ale pomalu se na jeho obličeji začne tvarovat úsměv.
„Musím tě trošku potýrat, za to co jsi udělal,“ vyplázne na mě dráždivě jazyk.
„Cože? Ty se na mě nezlobíš?“ naprosto nechápu, co se právě děje. Před chvíli mě odstrčil a teď se chová takhle?
„Jak bych mohl... potom co jsi mi řekl,“ lehce zčervená.
„Za ten večer..“ znovu se chci omluvit, ale Tomoti mi skočí do řeči.
„Nezlobím se na tebe za ten večer! Musel jsem tě potýrat, protože jsi mě nechal žít tolik dnů v přesvědční, že to všechno bylo jen z tvojí zvědavost!!“
„A jak jsem to měl asi udělat, když ses mi vyhýbal!!“ vyčtu mu nazpět.
„To... asi byla chyba,“ přizná omluvně.
„Cssss, žeprej asi...“ dodám otráveně.
„Ten večer jsi neudělal nic špatného, je pravda, že jsi mohl být trošku jemnější, ale i tak se mi to líbilo,“ snaží se tvářit stále neutrálně, ale vůbec mu to nejde. Je tak sladký, když se stydí, nejradši bych ho snědl.
„Trápilo mě jen pomyšlení, že pro tebe je to jen na jednu noc,“ dodá sklesle.
„Jistěže nebylo,“ vlepím mu rychlou pusu na čelo. Trošku ucukne, ale to bylo nejspíš leknutím.
Evidentně jsem ho tím vyvedl z míry, těká očima stále mezi mnou a zemí. Když je nervózní je ještě sladší. Nejraději bych na něj opět skočil, ale ještě mám v živé paměti, jak mě před chvilkou odstrčil. Nechci pokoušet moje štěstí... znova.
„Můžu tě políbit?“ Stejně jsem neodolal, jsem ztracený případ, ale zeptal jsem se!
„Proč se ptáš na takové otázky?“ vyštěkne zmateně.
„Ty jsi ten, který mě odstrčil,“ bráním se dotčeně.
„Ty se divíš? Je bílý den a jsme před školou. Sice sem nikdy nikdo nechodí, ale nemůžeš si být stoprocentně jistý. Kdybych tě nezastavil, kdoví jak daleko bys zašel!!!“ u poslední věty stydlivě odvrátí pohled stranou.
Takže Tomoti mě neodstrčil kvůli tomu, že by mě nechtěl nebo se mě bál.
Hlasitě si oddychnu a rozesměji se.
„Rio jsi v pořádku?“ zeptá se starostlivě.
„Jsem naprosto v pořádku. Jsem jen neuvěřitelně šťastný,“ odpovím pravdivě.
Jeho ruka mi nejistě vklouzne do mé. Překvapeně na něj kouknu.
„Neřekl jsem, že mi nemůžeš dát pusu,“ roztomile se zakření.
„Ale jen v rámci slušnosti,“ políbím ho škádlivě pouze na hřbet ruky.
Nasupeně se na mě podívá, evidentně čekal něco víc.
„Chtěl bys víc?“ zeptám se dráždivě.
„Cože?“ vyjekne naštvaně a ucukne rukou.
„Si strašný,“ zašeptá a sklopí pohled.
Tentokrát uchopím jeho ruku já.
„Ke štěstí mi stačí i držet tě pouze za ruku. Nevadí to, ne? Nebo chceš dělat něco víc?“ poškádlím ho.
Nic neodpoví, ale všimnu si, jak mu zasvítily oči štěstím. Propleteme své prsty do sebe a spokojeně se navzájem o sebe opřeme. Nechápu jak můžu sedět klidně, když se ve mně bouří takové pocity štěstí. Stačí mi jen držet jeho ruku, cítit lehký dotek jeho těla na mém a jsem v sedmém nebi.
Po chvíli natáhne naše spojené ruce před nás a prohlíží si je, jako by to byla ta nejfascinovanější a nejkrásnější podívaná na světě.
„Tohle mi úplně stačí. Je to dokonalé,“ otočí se na mě a obdaří mě tím nejkrásnějším úsměvem.
Po obědě jsem se domluvil s Haruem na večerní sešlosti u něj doma. S Tomotim jsme se dohodli, že těm dvěma do večera nic o nás neřekneme... no dohodli, já ho přemluvil. Chci je trošku natáhnout, než jim povím tu skvělou novinu o nás. Ani se moc nevyptávali, proč jsem mu to neřekl. Nejspíš si mysleli, že jsem ztratil odvahu nebo tak něco. Po škole jsem rychle zmizel domů, abych mámě oznámil, že dneska přespím u Tomotiho.
Počital jsem, potom co jsem udělal, že bude víc odtažitý, ale to jsem se zpletl. Sám mi dokonce nabídl přespání u něj... samozřejmě jsem neodmítl.
„Přikč se trochu, aby tě Haru náhodou nezáledl, když bude otevírat okno,“ rozkážu tiše Tomotimu.
„Je ti snad pět?“ opáčí nasupeně.
Tomotiho kárání značí vrácení našeho vztahu zpět do běžných kolejí. No s menším vylepšením. Chybělo mi jeho kárání, mám to tak trochu rád. Je totiž neuvěřitelně roztomilý, když se rozčiluje. On je vlastně roztomilý pořád, nejspíš jsem beznadějně zamilovaný...
„Tuhle větu jsem od tebe už neslyšel celé věky,“ odpovím škádlivě.
Otráveně mě zhlédne a bez dalšího remcání se schová.
Zaklepu.
„Moment,“ slyším křičet Harua.
„Proč proboha nemůžeme jít dveřmi?“ ozve se Tomoti.
„Pšššt!!!“ zasyčím, protože uslyším otáčení klikou.
Ještě než vlezu dovnitř zašeptám:
„Počky na moje znamení, teprve potom přijď,“ připomenu mu a začnu se soukat do okna.
Už se těším jak budou koukat až zavolám na Tomotiho. No co, musím je taky trochu napnout. Haru mi taky neřekl prvně nic o Reiovi. Dřív to pověděl radši Tomotimu. Alespoň trošku mu to chci vrátit. Rozumím, proč to radši řekl Tomotimu, ale i tak...
Možná se chovám trošku dětinsky, ale takový prostě jsem. Už slyším, jak mě Haru povzbuzuje, že všechno bude dobré. Sám pro sebe se usměju.
„Kde máš Tomtotiho?“ zeptá se líně Rei. Nastane chvilka trapného ticha, kdy já zmateně těkám mezi Reiem a Haruem. Oba mi, ale oplácí lhostejným pohledem.
Ticho prolomí až Tomotiho zvolání: „Tady!!“
A neobratně se začne škrábat do okna. Evidentně není zvyklý lozit do oken, protože u toho vypadá velmi komicky. Když se konečně vyškrábe do pokoje, tak na mě pohledné přísně a naštvaně pronese: „Proč jako musím lozit oknem, když můžeme jít vchodovými dveřmi!“
Společně s Haruem a Reime se začneme smát. Po nekončícím záchvatu smíchu, kdy jsem si nakonec už myslel, že nás Tomoti usmrtí svým pohledem, si vzpomenu na prozrazení Tomotiho přítomnosti.
„Tys jim to řekl,“ obviním Tomotiho.
„Neřekl,“ odpoví dotčeně. Teď vypadá ještě víc naštvaně, než před chvílí.
„Nic nám říkat nemusel. Po chvíli s tebou, nám s Haruem došlo, že jsi lhal. Mně to sice přišlo nelogické, proč jsi jako lhal, ale Haruovi ne. Vysvětlil to slovy, že jsi už prostě takový,“ zakroutí hlavou nad Haruovím nedostatečným vysvětlením.
Nejspíš by mě nemělo překvapovat, že mě Haru zná tak dobře.
„Co mě prozradilo?“ podívám se na Harua, který se už přemístil na postel k Reiovi. Mám takový pocit, že je to jejich obvyklý místečko. Úplně stejně seděli i minule. To jsem jen tiše záviděl a chtěl držet ve své náruči Tomotiho, dnes ale už můžu...
„Rio-chan,“ Haru se dramaticky nadechne „po obědě jsi nám sice oznámil, že si nic Tomotimu neřekl. Ale po cestě domů jsi měl úsměv od ucha k uchu a neustále jsi opakoval, jak moc se těšíš na večer. Došlo mi, že na mě nebo na Reie se určitě tak netěšíš.“
Haru se po svém výstupu spokojeně zavrtí v Reiově náručí a odmlčí se. Tomoti stále tiše stojí u okna, ale spokojeně se usmívá.
Csss, Haru zničil můj skvělý plán, později si to s ním musím vyřídit.
Líně se usadím do mého oblíbeného křesla a mrknu očkem po Tomotim. Předpokládal jsem,že si Tomoti sedne za mnou, ale raději si přisedl k nim na postel.
Když si sedal, odsunul povalující batoh z postele na zem. Ten sem ještě u Harua neviděl, nejspíš si koupil nový... Proč si jako Tomoti nesedl za mnou?
„Tomoti,“ zakňučím nasupeně.
„Co se děje?“ zmateně si mě prohlíží.
„Pojď si sednout za mnou,“ zaprosím.
„Proč? Vždyť bychom se museli zbytečně mačkat, křeslo je moc malé pro nás oba. Musel bych si sednout na tebe a to by bylo pro oba značně nepohodlné,“ odpálkuje mě svým argumentem.
„Tomoti,“ nenechám se odbýt.
Ti dva nás jen tiše pozorují.
„Proč je to pro tebe tak důležité?“ trvá na svém Tomoti. „Není to snad jedno, kde sedím?“
„Ne, není!!!“
Nechápavě na mě kouká s očekáváním lepší odpovědi.
„Není to jedno. Minule, když jsem tu byl, tak ti dva se k sobě lísali stejně jako teď,“ vyčtu jim.
„Měl jsem zlomené srdce a vůbec na mě nebrali ohled. No a to bylo tehdy, když si se mnou nemluvil, no víš, proč,“ vykoktám ze sebe.
„A tehdy jsem tě tak strašně moc chtěl mí tu taky u sebe, no a dneska tě tu mám,“ dodám sebejistě.
Když Tomoti neodpovídá a jen na mě kouká, zeptám se nejistě: „Nebo ne?“
Přejde ke mně a bez dalšího remcání se k mé spokojenosti usadí na můj klín.
Obejmu ho kolem pasu a přisaju se k němu.
„Rio nejsme tu sami,“ připomene mi tiše.
„Bylo by hezké, kdybychom byli,“ zašeptám a povolím sevření.
„Takže jsi odpustil Riovi?“ vyhrkne ze sebe bez jakéholiv taktu Rei.
Vražedně se na něj podívám, ale upírá pohled jen na Tomotiho, mě si ani nevšimne.
„Nebylo ani co odpouštět,“ odpoví mu.
Ještě nějakou chvíli tak sedíme a snažíme se o konverzaci, ale jde viditelně poznat, že oba páry by radši byli o samotě.
Proto se rozhodnu naši návštěvu ukončit a rychle se odebrat k Tomotimu domů.
„Skočím si ještě na záchod a pak půjdeme.“ Jak se dalo očekávat, nikdo z přítomných neprotestoval.
„Není zamknuté,“ zvolám překvapeně. Co kdyby vešla Haruova máma a viděla nás všechny čtyři takhle?
Nejspíš by ji trefilo, chudina teta. Jak může být Haru tak nezodpovědný.
„Proč by mělo?“ dotáže se nechápavě Haru.
„Proč? Proč? A co tvoje máma nebo táta?“ ztiším svůj hlas.
„Jo, naši,“ začne ze sebe koktat „odjeli na celý víkend pryč,“ dořekne neklidně.
„Aha.“ Víc mě nezajímá a odejdu na záchod. Ale proč byl z toho Haru celý neklidný? Snad se nebojí doma bez rodičů. Je pravda, že moc často ho samotného nenechávají doma, ale pochybuji, že by to mohlo být tím.
Počkat, počkat, ten batoh, co jsem viděl na posteli, nebyl Haruův! To byl Reiův batoh!!!
Chystá se tu přespat celý víkend? Pomalu si dávám dvě a dvě dohromady.
Oni spolu vlastně ještě nespali... ale pokud tu budou celý víkend sami, celou noc sami, to znamená, že.....
Nasupeně napochoduju do pokoje.
„Dneska spím tady,“ pronesu smrtelně vážně.
Všichni tři na mě koukaj, jako bych se zbláznil.
„Cože?“ zeptá se Tomoti s pobaveným výrazem.
„Žádné cože!!! Nemysli si, že tu nechám chudáka Harua s NÍM,“ důrazně ukážu prstem na Reie.
„Moc dobře vím, co by mu v noci udělal.“
Haruovi zčervenají i uši a svůj pohled sklopí k zemi, Rei mě na oplátku probodává vražedným pohledem.
„Co by mu prosimtě udělal?“ pokračuje dál pobaveně Tomoti.
Zdá se mi to nebo se snad Tomoti baví na můj účet?
„Ty víš co!!“
„Jo, aha,“ pronese významně „ty myslíš to, co jsi mi udělal minule v noci ty?“ Zeptá se nevině.
Své další protesty rychle polknu a nevěřícně koukám na Tomotiho. Jak to mohl vytáhnout?
„Ale, ale Haru je mladý ještě,“ stojím si za svým.
„Je o rok mladší než my. A v kolika jsi vlastně začal s tím, ty víš co?“
„Nebavíme se teď o mně!!“ zaječím naštvaně.
A vůbec neměl by stát při mně? Chodí se mnou, tak by mě měl i podporovat.
„Chodíš s ním nebo se mnou!! Měl bys mě podpořit,“ vyčítavě se na něho podívám.
„Chodím s tebou, ale to neznamená, že tě budu podporovat pokaždé, když se budeš chovat jako pako,“ odsekne.
Fajn, je mi to jedno, nepotřebuju jeho souhlas.
„Dneska spím tady,“ pronesu rozhodně a složím ruce na prsa.
Haru ke mně vzhlédne se zoufalstvím, naštváním, zklamáním... všechny tyto emoce se mu dají vyčíst z výrazu ve tváři, ale nic neřekne. Rei si jen protivně odfrkne, ale taky mlčí.
„Chováš se hůř, než jeho máma,“ oznámí otráveně Tomoti.
„O tom pochybuju,“ odpovím sebejistě.
„Ale jsem zvědavý jestli odoláš i tomuto,“ líně si stoupne z křesla a přiblíží se ke mně.
Ostražitě ho pozoruju, určitě za tím bude nějaká levárna.
Obouma rukama se mi zavěsí kolem krku a nebezpečně se ke mně přitiskne. Stále stojím jako solný sloup. Né, že by to bylo lehké, ale tomule dokážu odolat.
Jazykem mi obkrouží rty a nakonec jím pomalu zajede do mé pusy. Nevěděl jsem, že dokáže být takhle vášnivý. Tomuhle už neodolám, chytnu ho kolem pasu a začnu reagovat na jeho polibek.
Úplně zapomenu na ty dva. Když si Rei hlasitě odkašle, pomalu se ode mě odvrátí a přejde blíž ke dveřím.
„Jestli chceš pokračování, tak u mě v posteli je volno,“ nevině na mě mrkne.
„Ale pokud chceš pořád spát tady, tak s tím nic neudělám,“ oznámí lhostejně.
Jak mi to může proboha udělat!!! Chci jít s ním, s ním, s ním... klidně i na konec světa.
Ale co Haru? Nemůžu ho tady nechat samotného s Reiem, určitě ho sní. Chudák malý Haru, ještě má čas na takové věci!
Stále těkám pohledem mezi Haruem a Tomotim stojícího ve dveřích. Nakonec Tomoti promluví vyrovnaným hlasem:
„Nestůj tam tak Rio. Jdeme,“ a natáhne ruku směrem ke mně.
Tomotimu prostě nejde odporovat, přejdu k němu a chytnu ho vlastnicky za ruku.
„Jdeme,“ oznámím a vlepím mu letmou pusu.
Rei nás jde vyprovodit ke dveřím. Haru se nejspíš tak styděl, že se nezmohl ani na slovo při našem odchodu.
„Dík Tomoti,“ promluví tiše u vchodových dveří Rei.
„Nemáš zač,“ usměje se.
„Hej, já vás slyším,“ dodám nasupeně.
Až budeme sami musím mu taky poděkovat. Trochu jsem vyletěl, ale už odmala jsem se o Harua staral. Mám ho prostě potřebu stále ochraňovat, ale to nejde navždy. Už je velký, musí žít svůj vlastní život.
Stále si to v hlavě musím opakovat, abych se nevrátil zpět.
„Heleď Rei,“ ani vlastně nevím co mu chcu říct.
„Hmm?“ ostražitě si mě prohlíží, nejspíš čeká další přednášku.
„Jen buď na Harua hodný.“ Teď se zatváří vážně nasupeně.
„Vím, co si myslíš. Jsem ten poslední, který by měl něco říkat.“ Omluvně se podívám na Tomotiho.
„Jen, že vím jak příšerně se cítíš, když ublížíš tomu, kterého miluješ. Né, že by jsi něco takového chtěl udělat. Já vlastně ani nevím, co tím chci říct,“ začnu mumlat.
„Dík Rio,“ usměje se Rei.
Tím náš rozhovor skončí a my se vydáme spolu s Tomotim k němu domů. Je už tma a docela pozdě, proto se můžeme držet za ruce. Chtěl bych ho tak držet pořád, ne jenom v noci.
Ale pomalu mi začne dělat starost Tomotiho mlčenlivost.
„Tomoti proč mlčíš? Od chvíle kdy jsme odešli od Harua jsi nepromluvil ani slovo. Udělal jsem zase něco?“
Zhlubaka se nadechne.
„Rio, řeknu to naposled a už se k tomu nebudeme vracet a ty si s tím přestaneš lámat hlavu,“ oznámí velitelsky.
„O čem to mluvíš?“ zeptám se nechápavě.
„O tom VEČERU.“
Aha, už je mi jasné o jakém VEČERU.
„Poslouchám tě.“
„ Ano, ten večer nebyl zrovna jak jsem si ho vždycky představoval, ale nechci aby ses kvůli němu trápil. Jsem svým způsobem rád, za ten večer. Podívej se kam nás to dovedlo.“ Zintenzivní svůj stisk.
„Prosím, slib mi, že se tím přestaneš trápit. Vím, že máš občas horkou hlavu a chováš se občas sobecky a dětinsky. Nemusíme zacházet ani k tomu večeru, stačí se podívat na dnešek. Ale miluju tě takového jakého si, ne jenom tvé dobré stránky. Miluju všechno na tobě.“
Vážně mě miluje až tak? Nevím, jestli si někdy odpustím ten večer, ale už jenom kvůli němu se budu snažit, co nejrychleji na to zapomenout. Pokud si to přeje.
Jak mi může říct něco takového uprostřed ulice! Chci ho hned líbat, chci se ho dotýkat, chci....
Rozhlédnu se po ulici a zahlédnu tmavý koutek, kde by snad nikdo neměl vidět. Začnu ho táhnout směrem tam.
„Rio, co to děláš?“ zmateně se zeptá, ale nechá se táhnout.
Připadá mi to jako celou věčnost, než se tam dostaneme. Okamžitě ho k sobě přitisknu a začnu ho líbat. Ne něžně, ale vášnivě, naléhavě. V tom polibku je má omluva za všechno co jsem mu udělal.
Má láska, kterou neumím ovládat. Má touha. Má vášeň. Všechno tohle ve mně umí vyvolat jen on, jen Tomoti.
Položím svou hlavu na jeho rameno a zašeptám:
„Miluju tě, miluju tě. Nikdy jsem nikoho tak nemiloval. Omlouvám se, ale když jsem s tebou neumím se moc dobře ovládat.“
Nežně se odtáhne a zadívá se mi do očí.
„Nejsi jediný, který se musí ovládat,“ políbí mě.
„Chci se s tebou milovat, tak mě vem urychleně domů,“ zašeptá mi do ucha.
Mám pocit, že se mi srdce rozkočí štěstím. Okamžitě ho popadnu za ruku a táhnu ho co nejrychleji směrem domů.
„Haru děje se něco? Jsi nepřirozeně tichý od jejich odchodu.“
„Nic se neděje,“ zalžu.
„Může za to Rio a jeho výstup? Nelam si s tím hlavu, nemusíme s ničím nikam spěchat.“
To je ta poslední věc, kterou jsem chtěl dnes od něj slyšet.
„Můžeš jít klidně domů, nemusíš tu spát. Vím, že se mnou nechceš nic mít,“ zakňourám naštavně.
Rei na mě zůstane zděšeně zírat.
„Počky, počky. Jak to myslíš, že s tebou nechci nic mít!!!“ vychrlí ze sebe slova tak rychle, že mu sotva rozumím.
„Už to bude skoro měsíc,“ zašeptám.
„O čem to proboha mluvíš Haru?“ Něžně mi nadzvedne hlavu a přinutí mě tak dívat se mu zpříma do očí.
„Už to bude měsíc!!!“ vyletím naštvaně.
„Chodíme spolu měsíc a nic jsme spolu zatím neměli!!! Určitě ti muselo dojít, co jsem plánoval na dnešní večer. Ale ty jsi se ani o nic nepokusil,“ povzdychnu zklamaně.
„Po pravdě se ani nedivím, když jsem viděl dneska Tomotiho jak políbil Rio-chana... Chtěl bych tě taky tak políbit, ale na to se moc stydím a trochu se bojím, že by jsi mě mohl odstrčit. S každým dalším dnem tě mám rád víc a víc, ale u tebe mi to přijde spíš naopak. Bojím se, že tě ztratím, nevím co bych dělal...,“ obejmu si kolena rukama a zabořím hlavu dolů, abych Reiovi nemusel čelit.
Něžně se ke mně přitulí a políbí mě do vlasů.
„Miluju tě, Haru,“ zašeptá.
„Mám pocit, že mi to v poslední době říkáš jenom ze zvyku,“ dodám trucovitě.
„Za to ty jsi mi to ještě nikdy neřekl,“ vyklouzne mu.
„Promiň, nechci na tebe tlačit.“
Tak tohle ho trápí? Chtěl jsem to říct nejmíň milionkrát, ale nikdy jsem nesebral dost odvahy. Nejsem moc dobrý ve vyjadřování citů.
Oba se odmlčíme.
„Abych to vyjasnil. Nezkusil jsem na tebe nic, protože od té chvíle, co ti dva odešli mlčíš a čučíš do zdi. Za další jsi řekl, že potřebuješ čas, proto jsem na tebe nechtěl spěchat.“
„Chtěl jsem čas ze začátku!!! Za celý měsíc jsme se nedostali dál, než k polibku. Né, že bych se ti divil,“ hlasitě si povzdechnu.
„Přemýšlím o tom každý den. Proč si vůbec se mnou? Jsem obyčejný, nudný a ještě k tomu nespolečenský. Co na mně vidíš?“
Konečně jsem to ze sebe vypustil. Tyto otázky mě mučily každičký den. Rei jen tiše sedí a zaujatě si mě prohlíží. Na co asi tak myslí?
„Sedni si sem,“ rukama klepne na svůj klín.
„Co?“ vyprsknu překvapeně.
Pobaveně se usměje: „Neboj se, neukousnu tě.“
„To vím i sám. Chodím s tebou měsíc za který se nic nestalo,“ vyčtu Reiovi jízlivě.
„Nevěděl jsem, že by jsi chtěl..,“ pronese tiše. Řekl to spíše sám pro sebe, než mně.
„No tak, sedni si,“ tentokrát mi to výslovně rozkáže.
Nejistě si sednu obkročmo na něj a naše obličeje se k sobě nebezpečně přiblíží.
„Je to trapné,“ zamumlám.
„Ne, není. Chtěl jsem tě mít blízko u sebe, abys nezapomněl, co ti povím.“
Obě ruce něžně přiloží na mé líčka.
„A teď mě dobře poslouchej. Nic jsem na tebe nezkusil, protože jsem se bál, že bych tě vyděsil a ty by jsi mi utekl. Moc tě miluju na to, abych tě ztratil kvůli své horlivosti. Ale nemysli si, že každou chvíli, co jsem s tebou bych tě nejradši nepovalil na zem a … no víš co,“ usměje se.
„Neuvěřitelně po tobě toužím, ani nevíš jak moc,“ zašeptá svůdně.
Samým štěstím se neovládnu a vlepím mu pusu.
„Víš, my dva jsme docela povedený pár. Já se bojím, že mě nechceš a ty že ti uteču,“ rozesmějeme se společně. Je to smích vycházející přímo od srdce. Konečně můžeme hodit naše hloupé obavy za hlavu. Proč jsme si nempromluvili dřív? Ušetřili bychom si tak spousty zbytečného trápení. Nejspíš se to bál vytáhnou stejně jako já.
Zadívám se Reiovi dlouze do jeho nádherných očí. Není pochyb, že ho miluji z celého srdce. Takže se celou dobu bál, že mu uteču pokud zkusí něco víc? Budu ho muset trochu popostrčit.
„Nikam ti neuteču, neboj. Nejsem ten typ, který by se ujal vedení, to bude muset zůstat na tobě,“ zašeptám a zčervenám až na patách.
„Ani nevíš jak dlouho jsem na tohle čekal a kolikrát jsem si to v hlavě představoval,“ dodá s ďábelským výrazem.
Takového Reie ještě neznám, ale nevadí mi to, nebojím se. Je to Rei a ten by mi nikdy neublížil.
Pevně se k němu přitisknu a zašeptám:
„Já taky.“
Něžně mě položí na postel a natáhne se pro batoh. Zmateně ho pozoruji.
„Co to děláš?“ představoval jsem si mnoho věcí, které teď přijdou, ale tohle mezi nimi určitě nebylo.
Pobaveně se usměje: „Též jsem tak trochu doufal v to, co by dnes mohlo přijít. Proto jsem se trochu připravil.“
Výtáhne z batohu tubu gelu.
„Aha,“ zakoktám. To je, ale trapas. Jasné, že jsem si o všem přečetl na internetu, ale nikdy mě nenapadlo si něco takového pořídit.
Nejspíš jsem se zatvářil hodně překvapeně, protože mi polekaně oznámí:
„Pokud nechceš nemusíme... nemusíme nikam spěchat.“
„Né to ne. Jen se stydím, že jsem na nic takového nepomyslel,“ zčervenám.
Stále si mě podezřele prohlíží. To stále pochybuje o mně? Chci to stejně jako on...
„Rei, chci s tebou spát. Tak se pořád nestrachuj, nikam ti neuteču. Ale je to pro mě poprvé, proto se trochu bojím. Ale chci, aby to bylo s tebou. S nikým jiným, jen s tebou“ vykoktám ze sebe stydlivě.
Usměje se tím svým nádherným úsměvem, kdy vycení ty své překrásné zuby. Je to ten nejkrásnější pohled, který se mi mohl kdy naskytnout.
Nejistě k němu natáhnu ruce.
Moje gesto okamžitě pochopí a začne mě vášnivě líbat. Jeho ruce mi začnou přejíždět po celém těle.
Mezi polibky mi neustále opakuje: „Miluji tě, miluji tě...“
Začal jsem cítit vzrušení, které mi prostupovalo celým tělem.
Hlasitě zavsténám: „Ahhhhh.“ V polovině vzdychu se uslyším a překvapeně si zakryji ústa rukama.
Jeho rty si právě začaly pohrávat s mým ušním lalučkem a ruce směřovali po bříšku čím dál níž.
Zašeptá: „Nemusíš se tišit, nikdo není doma. Chci tě slyšet, chci slyšet všechno, nezakrývej si ústa.“
Při posledním slovu mi zajede do poklopce a uchopí můj již ztvrdlý penis.
„Už tak vzrušený?“ zeptá se škádlivě a začane po něm lehce přejíždět rukou.
Netušil jsem, že dokáže být takový škádlivý...
„Přestaň s tím,“ zavsténám.
„A s čím?“ ušklíbne se a přestane pohybovat rukou.
„S tím ne!“ slova mi přešla přes pusu dřív, než jsem je stačil zastavit. Áááá, co jsem to řekl.
Spokojeně se usměje.
„To, no,....“ začnu ze sebe koktat.
„Jsem rád, že se ti to líbí. Ani nevíš jak jsem momentálně šťastný,“ svůdně zašeptá a znovu se mi přisaje na ústa, při čemž opět začne pohybovat rukou.
Netrvá dlouho a vyvrcholím. Ohh bože, to bylo úžasné. Ještě si užívám ten blažený pocit, když uslyším Reiův hlas: „Haru chceš vážně pokračovat, nemusíme,“ zasekne se v půli větě.
Upřu na něj pohled, vidím jak je celý nažhavený, ale pořád se snaží ovládat. Nejspíš mě musí vážně milovat.
„Ale já chci,“ usměju se a to co jsem řekl myslím smrtelně vážně. Už nemám ani špetku pochybností, jediné co chci je Rei.
„Rei,“ do jeho oslovení se snažím dát veškerou lásku a touhu, kterou pociťuji.
Nejspíš to zabralo, protože se na mě okamžitě vrhne. V hlouby duše jsem šťastný, že jsem ho dokázal takhle nažhavit.
Natáhl se pro polštář a dal mi ho pod bedra.
„Takhle to bude pohodlnější,“ zašeptal nejistě.
Nejspíš se stále ještě trochu bojí, že bych se dal na útěk, ale to nemám v úmyslu.
Na ruku si dal gel a zamířil s ní mezi půlky.
„To studí,“ vyjeknu překvapeně.
Natáhne se ke mně a začne mě líbat. Uprostřed polibku zajede pomalu prstem do dírky.
„Uhhh,“ není to tak horzné, ale příjemné to rozhodně není.
„Uvolni se,“ zašeptá a dráždivě mě kousne do rtu.
Druhou rukou mi přejede k bradavce a začne ji mačkat mezi prsty.
Stydlivě vzdychnu: „Nech toho.“
„Ale vždyť se ti to líbí,“ oponuje mi.
Tentokrát po mé bradavce přejede jazykem a ucítím i větší nátlak dole. Nejspíš přidal další prst nebo prsty? Teď už nejsem schopný ani uvažovat, každý jeho dotek mě přivádí k šílenství.
„Rei, už začni. Nechci být jediný, který si to užívá,“ zašeptám uprostřed vzdychu.
Pomalu vyndá své prsty a já na něj upřu pohled. Je úplně nahý, ani nevím, kdy shodil ze sebe obleční. Uchopí svůj penis do ruky a přiblíží se ke mně.
„Pořádně se nadechni,“ zašeptá a ucítím vsunutí jeho penisu. Poslechnu ho, ale i tak to bolí jako čert.
Zakňučím: „Auuuu.“
Zůstane uvnitř nehybný.
„Haru jsi v pořádku? Mám přestat?“ zeptá se starostlivě. I přes tu bolest vidím jeho vzrušení a zoufalou snahu o sebekontrolu. Chci, aby si naše poprvé taky užil.
„Miluju tě, Rei,“ zašeptám a pomalu mi začnou stékat slzy po tváři. Slzy štěstí, bolesti, radosti, uspokojení, všechny pocity, které se ve mně momentálně mísily dohromady.
Nikdy bych neuvěřil, že pouze pár slov dokáže vykouzlit na jeho tváři, tak šťastný výraz.
Natáhne se a něžně mě políbí, přitom se začne pomalu pohybovat. Po chvíli to přestane, tak bolet a začanu cítit něco úplně jiného... rozkoš.
„Ahhh, Rei, ještě,“ zavsténám nadrženě.
Přestane být tak opatrný a jeho přirážení je najednou víc agresivnější. Rukou uchopí můj vzrušený penis čekající jen a jen na něj.
„Haru, miluju tě. Haru, Har...,“ udýchaně opakuje mé jméno a začne přirážet rychleji.
Můj první ranní pohled spočine na překrásném spícím Reiovi. Na světě neexistuje lepší pohled, než tento. Alespoň pro mě ne.
Včerejsí noc byla dokonalá, ale nebudu si nic nalhávat pěkně to i bolelo ze začátku. Při vzpomínce na včerejší večer se tiše uchechtnu. Rei líně otevře oči.
„Haru už jsi vzhůru?“ zeptá se ospale.
„Jestli já jsem vzhůru? Ty tady spíš,“ odpovím.
Něžně ke mně vztáhne ruku a pohladí mě po tváři.
„Děkuju,“ řekne s úsměvem.
Za co mi děkuje? Chtěl jsem to stejně jako on!
Nasupeně odpovím: „Heleď nejsi jediný který to chtěl. Bylo to úžasné!“
Začne se hlasitě smát.
„Čemu se jako směješ,“ vynadám mu dotčeně.
„Neděkoval jsem ti za milování. Děkoval jsem ti za tvoje miluji tě,“ láskyplně se mi zadívá do očí.
To je trapas! Rychle zabořím hlavu do polštáře.
Pobaveně se rozchechtá.
Příblíží se k mému uchu a zašeptá: „Ale za TO, ti děkuji taky. Bylo to krásné.“
Rukou si začne hrát s mými vlasy, je to neuvěřitelně příjemné.
„No tak Haru, neschovávej se přede mnou,“ zaprosí.
Pomalu se otočím zpět k němu. Chytne mě za ruku a jen tiše si sami sebe prohlížíme.
Oba se usmíváme a užíváme si ten dokonolý pocit štěstí.
„Řekni to ještě jednou.“
„Co?“
„Moc dobře víš co!!!“ řekne škádlivě.
Nemůžu říct miluji tě, když na mě tak zpříma kouká.
„Ještě bude mnoho příležitostí ti to říct,“ zkusím z toho nenápadně vybruslit.
Usměje se, ale není to ten překrásný úsměv ze včerejška. Opět se odmlčíme.
„Ještě, že si včera Tomoti odvedl Ria domů,“ prolomil nakonec ticho Rei.
„Rio-chan je občas až moc ochranitelský,“ odpovím s úsměvem. Rei se, ale tváři nějak ostražitě.
„Ale jsem taky rád, že si ho odvedl,“ usměju se.
Takovou odpověď nejspíš chtěl slyšet, protože se ke mně přiblíží a něžně mě políbí.
„Chudák Tomoti, bude to mít s Rio-chanem těžký,“ zasměju se.
„Rio v podstatě není zas až tak špatný, pokud použije občas mozek,“ pronese vážně Rei.
„Nikdy bych nečekal, že se zastaneš Rio-chana,“ řeknu pobaveně.
„Já taky ne,“ společně se rozesmějem.
Miluju jeho rozesmátý obličej.
Přitulím se k Reiovi a zkoulím se do jeho teplé náručí.
„Haru, děje se něco?“ zeptá se nejistě.
„Co by se dělo, chci se pomazlit s mým klukem, je na tom něco špatného?“ zeptám se dotčeně.
Uchechtne se a přitiskne mě k sobě takovou silou, že ztěží dýchám.
„Ani nevíš jak jsi mě teď udělal štastným.“
Ikdyž nemůžu vidět jeho obličej, dokážu si živě předsatvit jeho nádherný úsměv.
„S mým klukem,“ opakuje mé slova nadšeně nahlas.
Jeho objetí je tak příjemné, nechci, aby mě někdy v životě pustil.
„Udělám tě ještě šťastnějším chceš?“ zeptám se škádlivě.
„Tak to nevím, ale můžeš se pokusti,“ zašeptá.
„Miluju tě, Rei, Rei, Re...“ chtěl jsem opakovat jeho jméno do nekonečna, ale umlčel mě polibky.
Komentáře
Přehled komentářů
Vážně skvělá povídka. Moc se povedla. Skvěle napsaný, akorát je škoda, že u jiných povídek to tolik nepřibývá. Tahle mě moc bavila. :-)
jooo
(honza.tokar, 22. 9. 2011 20:37)nevim sice jesli porad a dokola se nebudu opakovat nebo jesli si si uz naky ten komentar ode mne neposlechla ale ja si nedokazi pomoct jen se omlouvam vazne nemam tolik casu aby sem moh psat komentar na kazdickoou cast povidky mam neustale mene casu ale sem si i ja tomu na pricine a proto sem rad jesli si me oblibene povidky muzu v klidu a nikym a nicim nerusene precist nemysli si ze sem nakej patriot ale tydle povidky mi fakt nak moc prirasli k srdicku a ja je ctu takovym spusobem ze sem uz po nekolikate vypnul komp a jen se zarazil ze za 35 minut uz musim do prace a pri tom sem naposled jeste koukal na spravi proto budu psat proslov porad az na konec sem proste takovy suma sumarum preji hodne tvorive fantazie a u naky podidky priste nashledanou xdd
úžasné
(sisi/ctenar, 22. 2. 2011 18:23)
úchvatné
ú-nádherné
ú-citlivé
ú-neuvěřitelné
jedním slovem to nelze vyjádřit.
:)
(Mizuki, 15. 7. 2010 8:02)Díky, díky, mám obrvoskou radost z toho, jak se vám to líbí :P.
Ach jaj,ach jaj
(Haku, 14. 7. 2010 18:22)Boziiiickuuuu tak toto bola upe uzo nadhera...sa vratim z dovolenky a tu na mna caka uzasne zakoncenie este uzastnejsej poviedky...Dakujem,dakujem,dakujem
...........
(Ryuuzaki, 9. 7. 2010 20:50)Mizuki to je nadhera!!!! je to moc krasny a povedeny konec a moc moc moc ti za nej dekuju :) musimrict zeto cekani za to stalo :) uz se tesim az napises neco dalsiho :)
Díky, díky :D
(Mizuki, 7. 7. 2010 23:41)Jé moc díky, ani nevíte, jak moc ste mě potěšili. S posledním dílem jsem se fakt nadřela, takže jsem v sedmém nebi za vaši chválu (nj. jsem jenom člověk :D)... Jinak Yazzy, taky jsem si říkala narodit se jako kluk tak jsem určitě gay :D
x-D
(Elen, 7. 7. 2010 22:54)Tak to čekání za to opravdu stálo. Fakt úžasný konec :). Tohle je asi nejlepší povídka jakou sem četla :D
ááááách
(Yazzy, 7. 7. 2010 22:11)rozpustím se xDD takové miloučké slaďoučké...já chci bát taky kluk..to není fééér
..................
(Rhea, 5. 10. 2011 22:51)