Škola
„Už jsme tady.“řekne sotva dojdeme k jedněm nerezovým dveřím.
Edward na nic nečeká a otevře je. Spolu pak vejdeme do velké
kuchyně, kde ve vzduchu poletují vajčka.
„No tak děcka,
člověk by si myslel, že vás to házení vajček konečně přejde,
když už jste v třeťáku.“usměje se na tu sebranku, která číta
si jen tři lidi, Edward.
„Pane ředitely čím si jen
zasloužíme, že jste nás přišel tak brzo po ánu
navštívit?“usměje se na Edwarda zelenovlásek co zachytí vejce
a opatrně jej položí do mísi k ostatním vajíčkám.
„Vedu
vám nového studenta.“odpoví mu Edward. „No tak pojď Tome jen
se nestyď.“pošoupne mě směrem k nim.
„A jste si jistý,
že patří do naší třídy?“zeptá se černovlásek, co si jako
jediný s nimy neházel s vejcem a stál vzadu opírající se o
okno. „Vždyť je tak malinký ani uniforma mu není.“
„Já
za to nemůžu, že je šijou pro obry.“odseknu mu. Nenechám se
ponižovat takovým namyšleným debilem přece.
„Ale ostrý
jazyk má, Yoshio.“usměje se třetí kluk s jemně narezlími
vlasy.
„A kouzelné ruce.“řekne Edward. „A proto, i když
mu je teprve čtrnáct, bude ve vaší třídě.“
„Tak počkat.
Mu je črtnáct?!“zamračí se Yoshio. „Neměl by být ještě na
nižší střední škole?“
„Hmm.“zatváří se Sei
zamyšleně. „Jo měl, jenže on chodí na školu v Americe, takže
už letošek má za sebou, takže tu je na prázdniny.“
„Jo
taky bych prázdniny trávil raději jinak než chozením do
školy.“pokrčím rameny.
„Tak to teda ne.“vyjede po mě
hned Sei. „Když tě Edward může přinutit hrát fotbal, tak já
tě můžu donutit vařit. A tvým prvním úkolm bude vymyslet nový
sedvič či chleba na svačinu.“
„Super chleba.“ušklíbnu
se.
„Kluci ti už zbytek vysvětlí, tak se zatím měj.“rozcuchá
mi vlasy a zmizí. Zmetek jeden.
„No tak pojď mezi nás.“pokyne
mi zelenovlásek s úsměvem a já ač nerad tak udělám.
„Abys
vůbec věděl jak nás máš oslovit, když budeš
potřebovat“ušklíbne se na mě černovlásek. „Tak já sem
Yoshio, ten zrzek je Dai a zelenka je Atsushi.“
„Jo jasně, až
budu potřebovat pomoct tak se ozvu.“vypláznu na něj jazyk.
„Nevšímej si ho, Yo je jen hodně mrzutý, ale na to si po
čase zvykneš.“usměje se na mě Atsushi. „Jinak pracovat může
tam n ato místě.“ukáže směrem k pracovnímu místu u okna. „Je
navíc a jako ingredience můžeš použí cokoli, co tu je.“
„Jo
dík. Akoát kolik toho mám udělat a do kdy?“zeptám se ještě.
„Kolem půl dvanácté až. Takže se neboj máš ještě dost
času. A asi tak dvacet, třicet. Normálně se jich tu dělá víc,
ale když to budeš dělat poprvé.“usměje se na mě naposledy a
otočí se ke svému místu. Yo a Dai už mezitím začli vařit. Na
nic nečekám a vydám se na své místo. Z okna mám krásný výhled
na dvůr. Otevřu okno a ovane mě ještě stále trochu chladný
vzduch. V tom dostanu nápad na ten „sendvič“. Vytáhnu si z
aktovky zástěru a dám se do práce. Jako první budu potřebovat
banány. Za chvíli už jsem plně zaměstnán mícháním těsta na
banánový chléb. Naliju ho do několik forem na chléb a dám péct.
Mezitím si nakrájím zbylé banány na kolečke, které dám na
plech. Pak začnu porcovat ananas. A tak dále. Krátce po jedenácté
už jsem naštěstí hotový. Oddychnu si. Sedviče jsou přpravené
a nasáčkované do papírových sáčků.
„Jak vidím tak jsi
to zvládl. Jsem zvědavý jak to bude chutnat.“ozve se těsně za
mnou Yoshio.
„Jo to já taky.“točím se na něj s úsměvem a
pomůžu mu všechno dát na vozík. Všechny sedviče se pak odvezou
do jídelny a předají kuchařkám, které je vyrovnají do
chlazeného pultu.
„Jedna třída vždycky dělá sedviče,
jenže by to nestačilo zcela jistě pro celou školu a ještě mi
řekni komu by stačil na oběd sedvič? Takže tu vaří i kuchařky
normální jídla.“vysvětlí mi Yoshio.
„Co máme nadepsat
nad ten nový sedvič?“zeptá se z ničeho nic jedna z kuchařek.
„Dotek léta.“usměju se. ZA chvíli dovnitř začnou proudit
studenti.
„Pojď si taky nečo koupit, než to bude všechno
pryč.“strčí do mě Atsushi, který přijde spolu s
Daiem.
„Dostal jsem z domu.“vysvětlím mu a jdu si sednout k
nějakéu stolu. Ven se mi moc nechce, když tam fouká ještě
chladný vánek. Ještě než stihnu otevřít svůj oběd tak si ke
mně přisednou mí „kluci“.
„Jak jsi se měl?“usměje se
na mě Adam.
„Ani nevíš jak se mi stýskalo.“vzlykne
David.
„Nebuzeruj furt, Davide.“štouchne ho Erik. „Ahoj
Tomí.“
„V těláku to byl, ale zápřah.“odychne si Sam a
svalí se na židli.
„Myslím, že jsem si zlomil nehet.“zamračí
se Ethan.
„Neměl jsi tak bušit do kláves.“zachraptí Evan.
No jo prostě normálka, kdyby každý z nich neprošel kolem mě a
nelípnul mě na tvář. Za chvíli k nám dojdou i ti ři z mé
třídy a sednou si na poslední volné místa u našeho stolu, každý
z nich má na podnosu jeden z mých sedvičů. Potajmu se usměju.
„Vy
se znáte?“otočí se Atashi na kluky a hlavou kývne na mě.
„Je
to náš kluk.“řeknou bratři svorně. Hmm až moc naráz, že oni
to nacvičovali.
„Jako všichni?“začne se Atashi
smát.
„Jo.“odpoví mu Erik. „Nějak jsme se doma nemohli
dohodnout, kdo pro něj bude nejlepší, takže to nakonec dopadlo
takhle.“
„Zajímaví řešení.“ozve se Yo.
„Jo to
docela jo, ale alespoň ho pořád někdo může hlídat.“odpoví
mu Sam.
„Když už jsme u toho hlídaní.“ozve se Evan
chraptivě. „Tak papej, zlatíčko. Jsi strašně moc hubený,
musíme tě trochu vykrmit.“otočí se na mě a kluci souhlasně
pokývají hlavou. S povzdechem otevřu svou krabičku s jídlem a
pustím se do vynikajících onigiri. I kluci se pustí do jídla. Po
celou dobu jídla u stolu šumí živí rozhovor. Jen já a Dai se
nezapojujeme.
„Je to vynikající. Moc se ti to povedlo.“řekne
mi Dai a zčervená. Jako první okusil můj sendvič.
„Děkuju.“usměju
se na něj. I Atashi mi jej pochválí a i když tomu nemůžu uvěřit
tak ji Yoishi prohlásí, že přece jen mě dali asi do správné
třídy.
„Pfff taky to musí být výborné, když to dělal
Tomík.“řekne David. „Je totiž jeden z nejlepších kuchařů,
kterého znám.“
„S tím musím jen souhlasit.“usměje se
Sei, který se objeví v tu chvíli za ním. „Taky jsem si šel
jeden sendvič koupit. Ještě, že jsem si nechal prozíravě jeden
schovat. Už jsou vyprodané. Můžeš mi říct co je uvnitř?“
„Je
to jen banánový chléb. Na něm vrstva anasového pyré, pak sušené
banány v čokoládě, pak vrstva pyré z kiwi, pomeranč a jablečná
kaše s mrkví. Princip ovocného salátu.“pokrčím rameny.
„Jednoduché a chytré.“usměje se Sei a odejde.
„Kdes
na to přišl?“zeptá se mě Atashi.
„Podíval jsem se z
okna.“usměju se.
„Hmm asi se z něh budu koukat
častěji.“ušklíbne se Atashi.
„Málem bych zapoměl.“praští
se Adam dlaní do čela. „Po škole je trénink
fotbalistů.“upozorní mě.
„A já tě chtěl upozornit, že
je večer kendo.“zamračí se Sam.
„V poho, zvládnu oba
tréninky jestly se nekryjí.“pokrčím rameny.
„Přinesem ti
něco k jídlu. Ať máš energii na ten druhý trénink.“ozve se
Erik a Evan a Ethan souhlasně přikývnou.
„Ale něco lehkého
prosím, ať se pak můžu pohnout.“usměju se na ně. A jako na
povel zazvoní jako upozonění na to, že se máme vydat do tříd.
Všichni se neochotné pozvedáme.
„Počkáme tě v
šatně.“řekne mi Adam a políbí mě. Ostaní mě políbí po
jeho příkladu. Červený až za ušima se v doprovodu Atashiho,
Daie a Yoshia vydám do třídy.
„Jak to je vůbec s
učením?“zeptám se když znovu dorazíme do kuchyně.
„Dneska
jsme kvůli těm sedvičům omluveni z výuky.“usměje se na mě
Atashi. „To se stane jednou za dobu než se vystřídájí všechny
kuchařské třídy. Jinak se učíme normálně jako ve škole s
tím, že máme i hodiny teorie o přísadách v kuchyni a takové
věci a dvakrát do týdne dvouhodinovku vaření.“
„To je v
rámci výuky. Doopravdy tu někteří chodí už brzo ráno před
školou, nebo tu jsou až do večera po škole a vaří si jen
tak.“ozve se Dai.
„Aha.“
„Kdyby ses chtěl připojit
tak tahle kuchyň je jen naše tak sem můžeš klidně zajít.“usměje
se na mě Atashi. „Sehnali sme si na ni sponzory a reprezentujeme
školu proto ji máme pro sebe.“
„Super. Rád té nabídky
využiju.“usměju se.
„Tak mě tak napadlo, vážně chodíš
ze všema?“ozve se Yoshio.
„Mě se nikdo nezeptal, oni tak
rozhodly.“pokrčím rameny.
„A to si to necháš
líbit?“zamračí se Yoshio.
„Ne nenechám, ale zkus něco
namítat, když s nimy žiješ a v noci se ti vloupávají do
postele.“vypláznu na něj jazyk a Atashi vyprskne smíchy.
„To
by sis asi měl pořídit ochranku ke dveřím.“vyhrkne Atashi mezi
záchvaty smíchu.
„Jo nejlíp by bylo kdybych si pořídil
tříhlavého psa jménem Chloupek co?“prohlásím ironicky.
„No
to asi ne. Ethan přece zpívá a hraje na klavír a Evan zase hraje
na housle, ti by ho uspali.“usměje se na mě Dai. Konečně se
začíná taky zapojovat do konverzace.
„Super.“zamračím
se.
„Ale zkus nějakého skuruta, en by je mohl zahnat jen svým
zjevem.“poradí mi Atashi.
„Fuj, to raději ne.“otřepu se.
„To budu raději riskovat úchyláky.“
„No možná tě v
postely překvapí někdo jiný.“usměje se na mě Atashi.
„Jo
štěnice.“usměju se zpět. Zbytek školy probíhá docela v
klidu. Po oknem, u mého racovního místa se sem tam sice objeví
někdo z Foresterovích, ale jinak je docela klid. Po škole na mě
čekají Adam s Davidem, kteří mě vezmou na fotbaloví trénink.
Tam vznikne hádka, kde budu hrát. Nakonec mě dají na místo za
prostřeního útočníka. Docela zajímavá pozice ve které můžu
i útočit i bránit, takže se asi hodně nadřu. Proč já nemohl
být brankář a odpočívat v brance? Trénink končí už v 16
hodin, ale i ty dvě hodiny fotbalu mi stačili. Celý zpocený se
vysprchuju a pak se pustím do jídla které mi trojčata přinesli.
Vážně dobré tři sedviče, akorát v zajímavých kombinacích
chillimeruňková pasta s čokoládovími lupínky Chocapic,
jabko-hruška a ciniminis a třetí byly jahody ananas a medové
kroužky. Ti kluci jsou asi fakt hodně zbláznění do cereálií.
Ale vážně dobré sendviče. Jen co se najím si mě převezme Sam
a vede mě na hodinu kenda. Docela prdel. Po tréninku si vzpomenu,
že jsem něco zapoměl ve třídě a tak si proto ještě rychle
zaběhnu. Když se vracím uslyším něčí zpěv. Vydám se po tom
krásném zpěvu a vejdu do hudební třídy, kde zpívá jedna hezká
holka. Ta ihned přestane zpívat.
„Promiň jen jsem tě slyšet
a tak nějak ...“začnu blekotat.
„To nic“mile se na mě
usměje. „Ale nechceš mi taky něco zazpívat, když jsi mě už
slyšel.“
„Klidně, ale nestěžuj si.“zašklebím se. „To
ty jsi chtěla ať zazpívám.“upozorním ji a pak jemně zpustím
nějakou píseň, kterou jsem se učil na hodinách zpěvu. Na konci
písně mi zatleská.
„Tak nevím na co bych si stěžovala.
Jen mi vysvětli jakto že máš červenou kravatu a ne bílou?“zeptá
se mě.
„Asi potože umím vařit.“pokrčím rameny. „Sakra
álem jsem zapoměl. Před školou na mě čeká Sam.“
„Tak
upaluj.“začne se ta holka smát. „Jinak jsem Eleonora, jestly
chceš tak tu budu ráno taky trénovat a tvoje společnost by byla
milá.“
„Já jsem Tom.“usměju se. „Jasně. Pokusím se
přijít.“zamávám ji ještě a doprovázen její smíchem utíkám
ven ze školy.
Komentáře
Přehled komentářů
Mě by nevadilo, kdyby si vybral všechny. Při tom jak je aktivní by všechny určitě zvládl. To že bude milovat víc kluků z něj děvku neudělá.
:-(
(ada, 29. 6. 2011 16:04)Dúfam, že si nakoniec vyberie iba jedného. Že s toho nebude hárem, že s neho nebude šľapka
xD
(Yoku, 22. 6. 2011 15:55)Krásnej dílek jako vždy. Nějak nevim jak to chce Tomí zvládat ^^ moc moc děkuju za věnování a těším se na další dílek :*
......................................
(Kana, 22. 6. 2011 7:05)
tak ten toho bude mít ještě hodně, vaření, sporty, zpěv a ty svoje "kluky". no snad to zmákne =)
pěkný dílek, sem zvědavá na další
:D
(Maky, 21. 6. 2011 23:45)tak tim spěvem si chlapeček asi dost zavařil, se o něj budou zase přetahovat :DDD
...
(miharu, 9. 7. 2011 7:55)